Než se v roce 1999 stal prezidentem Venezuely Hugo Chávez, caracaské barrios, postavené na kopcích obklopujících metropoli, se ani neobjevovaly na mapě města. Oficiálně neexistovaly, město ani stát neudržovaly svou infrastrukturu. Chudí obyvatelé těchto čtvrtí získávali vodu a elektřinu, když se na kabely a trubky napojovali sami. Neměli přístup k různým službám jako je odvoz odpadu, zdravotní péče a vzdělání.

Obyvatelé stejných barrios dnes organizují své komunity skrz přímá demokratická shromáždění, která jsou známa jako komunální rady – ve Venezuele je jich víc jak 40 tisíc. Pracující rodiny se spojily, aby našly komunitní místa a spolupracující společnosti, koordinovaly sociální programy a renovovaly sousedské čtvrtě, své akce zakládaly na zásadách solidarity a kolektivity. A jejich organizování získalo v roce 2006 vládní podporu Zákonem o Komunálních radách, který vedl k vytváření komunit, které mohou vytvářet sociální projekty ve větším měřítku a dlouhodobě.

O samo-vládnoucích barrios v Západních zprávách o protestech, které se šíří po celé zemi, neuslyšíte. Podle převládající historky studenti po celé zemi protestují proti špatným ekonomických podmínkám a vysoké úrovni kriminality a setkávají se jen s brutální represí vládních jednotek. Pouliční násilí, které přilákalo světovou pozornost, se převážně odehrávalo v několika izolovaných oblastech – bohatých čtvrtích ve městech jako je Caracas, Maracaibo, Valencia, San Cristóbal a Mérida — a ne v barrios, kde žijí venezuelští chudí a pracující. I přes tvrzení mezinárodních médií velká většina venezuelských studentů neprotestuje. Studenti není ani třetina všech lidí zatčených ve spojení s demonstracemi od začátku února, a to země má více jak 2,6 milionu univerzitních studentů (do roku 1998 číslo stouplo ze 700 000), vše díky bezplatnému veřejnému univerzitnímu systému,  který Chávez vytvořil.

Pohled na nedávná zatčení odhaluje, že lídři „protestů“ jsou směskou pašeráků drog, polovojenských jednotek a soukromých vojenských kotraktorů – jinými slovy, žoldáci typičtí pro každou vojenskou destabilizační operaci CIA. V Barinas, v jižním státě u hranic s Kolumbií, byli zatčeni dva těžce vyzbrojení organizátoři barikád, včetně Huga Alberta Nuncira Sotoa, na kterého byl vydán Interpolem zatykač kvůli členství v Los Urabeños, kolumbijské skupině zapojené v pašování drog, převaděčství, atentátech a masakrech. V Caracasu byli zatčeni dva bratři Richard a Chamel Aklovi, kteří vlastní soukromou vojenskou společnost Akl Elite Corporation, a zastupují venezuelskou pobočku soukromého vojenského kontraktora Risk Inc. Byli zatčeni při jízdě v obrněném autě se zbraněmi, výbušninami a vojenským vybavením. Jejich auto bylo vybaveno potrubím pro vypouštění motorového oleje a hřebíků na ulici, a to nezmiňuji slzný plyn, podomácku vyrobené výbušniny, pistole, plynové masky, neprůstřelné vesty, zařízení pro noční vidění, nádrže gasolinu a nože.

Po Chávezove smrti v březnu 2013 venezuelští opoziční politici viděli příležitost pro vítězství v parlamentních volbách, možná si mysleli, že je veřejnosti Chávezovo charisma ukradené. Jenže opoziční kandidát, guvernér státu Miranda, Henrique Capriles Radonski prohrál souboj s Nicolasem Madurem. S porážkou v 18 z 19 volbách od roku 1998 se opozice rozhodla nedoufat pro volební vítězství a násilně svrhnout zvolenou vládu. Většina obcí, kde dnes probíhají nepokoje, je vedena anti-Chavista starosty, kteří je podporují buď násilnými akcemi, nebo ignorováním barikád se zápalnými lahvemi a střelnými zbraněmi, neposílají policii a odmítají sbírat odpad, aby zajistili podněcování revolty.

A čeho se bohatí ve Venezuele bojí, a co mainstreamová média neukáží, je to, že je možný jiný svět – a venezuelská pracující třída se jej snaží tvrdě vybudovat. Proto je země pod útokem. A nespleťte se: tohle ďábelský útok na Venezuelu, její infrastrukturu a její zdroj naděje.

1. dubna skupina vzbouřenců zapálila zápalnými lahvemi Ministerstvo ubytování, když v budově bylo 1200 lidí. Požár byl blízko mateřské školy a hasiči museli evakuovat 89 dětí. Tento čin není anomálií. Během posledních týdnů byla zapálena univerzita, stanice metra, zdravotní centra, centra pro distribuci jídla, informační centra pro turisty a další občanské prostory. Ve městě Mérida byla záměrně kontaminována vodní nádrž palivem a v Caracasu, v přírodní rezervě na severní straně města, bylo zapáleno elektrické vedení, které dodává do města elektřinu.

Tyto útoky mají stejnou logiku, kterou v 80. letech používaly Contras v Nikaragui: útočí na jednoduché cíle, které symbolizují zlepšení životních podmínek dosažených vládou nebo organizovaných komunitami, a tak kazí naději, že vládě v metropoli existuje alternativa. Pro takový optimismus jsou opravdové důvody. Díky znárodnění zásob ropy a plynu a investic většiny rozpočtu do sociálních programů se Venezuela stala jedninou zemí, která dosáhla Rozvojových cílů tisíciletí OSN stanovených pro rok 2015 a vypadá to, že spousta zemí na tyto cíle ani nedosáhne. Úroveň chudoby ve Venezuele byla od roku 1998 snížena o víc jak o polovinu, extrémní chudoba byla snížena o 70%. Nerovnost je dnes nižší než v jiných místech v Latinské Americe a Karibiku (i Spojených státech). Většina Venezuelanů se má dnes daleko lépe než před Chávezovym zvolením.

Venezuela bezpochyby prochází složitou ekonomickou situací; za poslední rok trpěla vysokou inflací a akutními nedostatky jídla a elektřiny. Se špatným managementem a korupcí jsou problémy, jak vláda přiznala, způsobené převážně spekulacemi, pašeráctvím a záměrnou redukcí produkce a zásobováním soukromých sektorů, stejně jako před převratem v Chile v roce 1973 podporovaném USA. I tak ale během návštěvy Caracasu začátkem měsíce zástupce Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) zdůraznil obdivuhodné snahy venezuelské vlády o prohloubení dopadu sociálních programů. V roce 2013 FAO oficiálně Venezuelu uznala jako jednu z 18 zemí na světě, která dosáhla velkého pokroku ve snížení podvýživy, která ze 13,5% v letech 1990-1992 spadla v letech 2010-2012 na 5%.

Proto miliony Venezuelanů žijí své životy normálně i když dopady ekonomické krize vždy prvně zasáhnou chudé. Protestující, kteří se chovají násilně a dostávají mezinárodní mediální podporu, se ztotožňují nebo se sami vidí ve třídách, které jsou nedostatky a inflací málo ovlivněny. Většina venezuelských studentů neprotestuje. Popravdě řečeno, ve Venezuele neprotestuje skoro nikdo: vedou totiž válku.